Srpen 2010

Vyžeňte strach

18. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  Jak se ovládat
První pravidlo k užívání si života zní: Využívej šancí! Často nám ale ve využívání šancí brání strach z neúspěchu. Jak se ho zbavit? Mám tu pro vás pár užitečných rad:

1) Zhluboka se nadechněte, napočítejte do tří a prostě to udělejte!
2) Dlouze si rozeberte, Z ČEHO na té šanci máte strach. Uvědomte si, co by se stalo, kdyby se vaše obava naplnila. Většinou si uvědomíte, že to za to stojí risknout.
3) Prostě si řekněte následující: Tato šance je tady a teď a už se nemusí opakovat. 

Jděte do toho! Hlavně si uvědomte, jak moc byste si vyčítali, kdybyste tu šanci propásli. Šance jsou základní kroky k úspěchu. A jestli jimi vykročíte a umíte si užít úspěch, pak budete šťastní!

A už musím jít. Máma mě odhání - víme :D :P

Trochu přinasratá ze včerejška...

16. srpna 2010 v 15:45 | Happy |  Když je mi hrozně
angry

Tak. Včera jsme se s Kubou trochu chytli. 
Jednak jsem si říkala: ,,Klid, on to tak nemyslí, vždyť se nemá proč vztekat..."
Ale pak už jsem byla nasraná fakt hodně. Opravdu mě nemá proč nesnášet! 
Miluju ho a jsem tu vždycky pro něj. Vždycky se ho snažím pochopit a vyjít mu vstříc. A on si toho neváží a říká, jak ho seru.

Naštěstí mi pak dovolil dát mu pořádnou facku. Ulevilo se nám oběma.

Moje nejoblíbenější...

13. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  Řetězáky
Zdarec, lidi! Rozhodla jsem se, že tady napíšu všecky moje oblíbené věci a porovnám to s dobou před dvěma lety! Vlevo bude to, co mám nejradši teď, za lomítkem to, co před dvěma lety!


Jídlo: všecko, co vaří babička / drůbeží hamburger
Pití: Sangria / Kofola Citrus
Barva: žlutá / žlutá
Motto: Každá vteřina života je posvátná / Extrém trénuje!
Rádio stanice: Frekvence 1 / Kiss Morava
Něco na zub: čokoláda / čokoláda
Kanál TV: Prima / VIVA
Roční období: Zima / léto
Činnost: ničení papírů / tanec u muziky
Zpěvačka: P!nk / Nelly Furtado
Kapela: Nightwish / Tokio Hotel
Zpěvák: Marco (NW) / Bill (TH)
WWW: blog.cz / tokio-hotel-de.blog.cz
Slovo: život / prosím...!
Koníček: klavír / internet a hudba
Sport: Plavání / lyžování
Pořad: Natočto! / Jste chytřejší než páťák
Seriál: Simpsonovi / Rodinná Pouta
Film: Shrek: Zvonec a konec / Maska
Píseň: Nightwish - Wishmaster / US5 - In The Club
Zážitek: Svitavy / každý s Mirkem a Ájou H.
Kámoška: Angelika / Angelika
Nick: Happy / Kecgirl
Styl hudby: Symphonic metal / RnB a Disco
Emoce: Radost / Vztek
Obchod: U Tety Růži (obchod s bonbóny a čaji v Klatovech) / Hypernova
Člověk: Kuba / Anička
Knížka: Žáby A Francouzáky / Šprndy A Košťata
účes: Postupka s patkou / mikádo s dlouhou rovnou ofinou
barva laku: rudá / růžová
typ chlapa: tajemný / šašek
místo: všude, kde jsem s Kubou / můj pokojík
Zvíře: Mína, Sára, Tim / Tygříček Vašíček (babiččin kocour, kterého jsem tam dotáhla)
Věta: ,,Cooo?" / ,,Nevíš, co to dělá?"
PC hra: Bulánci, Luxor / Diablo
maso: králičí / kuřecí
fast food: Longer, hranolky, cola / dvojitý drůbeží hamburger
číslo: 7 / 7
CD: Dark Passion Play / Zimmer 483
Styl oblékání: Gothic / glam rock
Značka: Orsay / New Yorker

Nightwish - Dead Boy´s Poem (překlad textu)

12. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  Hudba


Narodit se z ticha, ticho je ho plné
Dokonalý soulad, můj nejlepší příteli
Tak mnoho, pro co žít, tak mnoho, pro co zemřít
Jen aby mé srdce mělo domov

Zpívej, co nemůžeš povědět
Zapomeň, co nemůžeš hrát
Spěšně tonout v nádherných očích
Kráčím vně svých básní, tahle skomírající hudba
Můj milostný dopis pro nikoho

Nikdy nevzdychej po lepším světě
Už je stvořen, hrán a řečen
Každá myšlenka hudby, kterou píšu
Vše přáním pro noc

Psal pro zatmění, psal pro pannu
Zemřel pro krásu jediného v zahradě
Vytvořil království, dosáhl moudrosti
Selhal, že se nestal Bohem

Nikdy nevzdychej po lepším světě
Už je stvořen, hrán a řečen
Každá myšlenka hudby, kterou píšu
Vše přáním pro noc

"Jestli čteš tento řádek, nepamatuj si ruku, která jej napsala
Pamatuj si pouze verš, pláč skladatele, toho bez slz
Jemu jsem věnoval sílu a stal se mou jedinou silou
Pohodlný domov, matčin klín, šance nesmrtelnosti
Kde je žádána, stala se napětím, jaké jsem nikdy nepoznal
To sladké piano zaznamenávající můj život."

"Nauč mě vášni které jsem se bál
Ukaž mi lásku, truchli
Tak moc jsem chtěl dát těm, kteří mě milují
Je mi to líto
Čas poví (to hořké rozloučení)
Nebudu už žít, abych hanobil sebe nebo tebe

A ty...Přeju si, abych k tobě nic necítil"

Osamělá duše...duše oceánu...
Osamělá duše...duše oceánu...
Osamělá duše...duše oceánu...

Něco na fejsbůku

11. srpna 2010 v 13:54 | Happy |  Když je mi hrozně
Včera mě mamka překvapila svým výrokem o tom, že jsem něco psala na fejsbůku a znělo to jak kdyby to psala nějaká dvacetipětiletá zkušená kurva. Mě zatlo. 

Taky děda četl můj profil na fejsbůku a řekl, že jsem psala něco o tom, že bych prošukala celej život. No sorry, ale tohle je naprostá volovina. Dneska jsem to hledala, zajela jsem až do dubna, a nic! Nic nic nic!

A prý si o mně děda myslí, že jsem emo a mám sexuální zkušenosti. 
Tady jde vidět, jak mě zná.

Jsem vážně nasraná a mám toho až po krk! NIC TAM NENÍ, NIC JSEM NEPSALA A BASTA!!!!!!!!!!!

Ani věřit mi nemusíte. Však se nenamáhejte. Já si taky myslím svoje.

Mých 7 xichtů

11. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  My world
Tak vám tady podrobně popíšu, z čeho se skládám :D
Jakože nemám rozdělenou osobnost, jen jsem si ji rozdělila do 7 částí podle vlastností.

Happy
Vždy veselá, vždy společenská a komunikativní. Extrovert jak dělo. Lehce pochopitelná. Lidé ji milují.

Grey
To už je horší. Toto je Happinin naprostý opak :D Vždy zamyšlená, nejradši je sama.
,,Vždycky jsem si přála být neviditelná kdykoliv se mi zachce."
Taková ta typická šedá myš, mno. Nejradši nosí dlouhé šaty bez tvaru a vlasy do culíku.

Derjalonis
Nehorázně zlá. Způsob, jakým prosazuje své názory, se mnohdy dá nazvat agresivitou. Ale je to dobrý ochránce proti zlým lidem, takový ďáblík v těle.

Puntička
Vždy dokonalá a přesná. Ale taky pěkná kritická mrcha. Nejradši má všecko v bodech a tabulkách. Co chce, to získá svým klidným diplomatickým přístupem k věci. Ale běda, jak to nemá! Ejafjallajökull!

Dolores
Ne, tu vám neukážu. Je totiž příliš romantická a to vy nepochopíte. Má obrovskou psychickou sílu. Miluje život. Miluje svět. Miluje všechno. Odpustí každému, kdo lituje. Je to takový andílek v těle.

Fleg
Všecko je jí jedno. Chce colu, chce gauč a telku. A to jí k životu stačí. Žere, žere žere a je spokojená :D

Kateshow
Totální vývrhel společnosti - extrovert jak dělo, pohybuje se rychlostí střely a když ji něco napadne, bývá to obvykle jedna z těch největších kravin! Ráda se zmaluje k nepoznání, vlasy nosí tupírované, je jako zmalovaná jezinka, k tomu ještě přidá razící neonové hadry a jde tancovat hula-hula! :D :D

Desatero přikázání ke zničení sebe sama

11. srpna 2010 v 11:51 | Happy |  Jak být šťastný
Richard L. Mason nabídl zrcadlo lidem, kteří se propadají do deprese. Toho, kdo v něm uvidí některou myšlenku, která se shoduje s jeho vlastní myšlenkou (postojem či názorem), varuje: Pozor! Nepřestaneš-li se tohoto přikázání držet, dopadne to s tebou zle. Podívejme se do tohoto zrcadla.
1.            Nikdy neuděláš žádnou chybu.
2.            Budeš znepokojen, kdykoliv se ti něco přestane dařit.
3.            Budeš obviňovat svého souseda jako sebe sama.
4.            Sama sebe nebudeš mít rád, nic si neodpustíš a budeš se odmítat.
5.            Vždy budeš očekávat, že se věci budou dít jinak, nežli se dějí.
6.            Budeš hledat souhlas se vším, co děláš, a projevy náklonnosti a lásky u každého, s nímž se setkáš.
7.            Budeš se za každou cenu vyhýbat všem těžkostem v životě, vědom si toho, že sám nejsi schopen nic ve světě změnit a vinou své minulosti na to nestačíš.
8.            Budeš se neustále velice intenzivně zabývat vším, co tě trápí.
9.            Budeš pasivně sedět a čekat, že tě navštíví štěstí a že tě potká nezměrná radost.
10.          Pokud jde o tvé vlastní štěstí, budeš věřit, že to cele závisí na druhých lidech, a ne na tobě.
Zdroj: Jaro Křivohlavý- Jak zvládat depresi, nakladatelství Grada

Můj zdroj: Doktorka.cz

Epica - Illusive Consensus (překlad textu)

10. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  Hudba
Z alba Phantom Agony.



Tak milé pohlazení, nikdy nikdy netrvá dlouho!
Ty jsi vstoupil do mé duše a dával naději do mého života.

Tak milé pohlazení, ale naděje není nikdy poslední !Nechal jsi mě ve všem samotnou a zděšenou
vnitř takový strohého ráje.

Nedokonalé pocity, marné ,,greef,,
Láska jako prostředek proti osamělosti
Jak to všechno šlo , láska se stala
A prostor ve snu se jednou stal reálný.

Tak milé pohlazení, nikdy nikdy netrvá dlouho!
Zničit tuto iluzi abychom změnili osud!
Tvoje zběsilé myšlenky jsou jen odsouzované k pláči

Primo somniare videbamur
deinde veritas se praecipitavit

Dlouho sem tajně toužil po něčem , co nikdy neexistovalo

Nejprve jsem myslel, že to byl sen
ale pak do zozbité reality
Krása na zevnějšku, se zkazila hluboko uvnitř

Jsem tajně toužil po něčem
, co nikdy neexistovalo

Věnován tělo bez duše

Numquam non tibi diffidam

Šašci a šaškovské deprese

9. srpna 2010 v 14:09 | Happy |  Jak být sám sebou
Určitě jste se ve svém okolí už setkali s někým, na koho přesně sedělo označení ,,šašek". Ano, byl to ten člověk, který se snažil být vtipný, možná i byl vtipný, občas trapný - prostě šašek. Víme.

Představím vám jednu scénu z mojeho dětství - doby, kdy právě já jsem byla šašek - školní šašek!

Byla taneční soutěž. Moc jsem se na ni těšila. Netrénovala jsem, prostě jsem věděla, že moje trsací umění zaujme dostatečně. A taky že jo.
Přišla jsem na parket a dala se do pohybu. Vrtěla jsem se fakticky všemožně, jenom ne do rytmu. Tu noha, tu ruka, otočka, krok sun krok... Lidé se mi začali smát. Nechápali, jak se tu ta trapka mohla vůbec přihlásit. Ale mně šrotovala v hlavě jedna věc:
,,Smějou se. Vím, že se smějou mně. To je skvělé! Bavím je! Jen tak dál!"
A tak jsem se do toho pořádně obula. A musím říct, že lidé byli fakt mrtví smíchy!
Dotančila jsem a šla si sednout.
A právě v tu chvíli mi začalo být trapně. Až tehdy. A bylo mi fakt příšerně. Radši jsem zdrhla co nejdřív. Odmítala jsem se o tom s kýmkoliv bavit.

Takže z mého pohledu jsou šašci velice obětaví lidé, kteří obětovali svou vlastní duši ve prospěch pobavení společnosti. Vědí, že lidé se potřebují smát. Vědí, že už je nikdy nebudou brát vážně. A jdou do toho. Jdou do šaškovství. Ve chvíli, kdy se jim lidé smějí, jsou šťastní až do nebes.

No a pak si uvědomí... Že je lidé neberou vážně. Že jsou fakt jenom ti šašci - pobavení společnosti. Ale nikdy k nim nebudou patřit. Šašek rovná se vývrhel. A to je vlastně ta šaškovská deprese.

Mno - takže až zase příště uvidíte šaška, snažte se ho uklidnit. Já v takovém případě mu poklepu na rameno a pronesu: ,,No jo, vždyť ty jsi jako já."

Mám ráda šašky. Jsou úžasní.

No já jsem si pak to šaškování zředila a teď je moje koncentrace šaškovství už v normě. Stačí říct slovo Pyramida a já se uklidním. Fakt!

Povídka Zima

9. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  Povídky
Ano, ano, ano. Mám další nápad. Měl to být muzikál Zima, ale já jsem příšerný písničkář :D Takže z toho bude povídka.


Postavy:

Ledový princ Algiditas Nives Poesis
Syn ledové královny, který má pozoruhodný příběh a pozoruhodný osud.

klouček Desperatus
Máma mu řekla, ať jde k babičce. Babička mu řekla, ať jde k mamce. A tak šel svou vlastní cestou, hrdě a se sílou, až zabloudil v ledovém království. Málem umrznul, ale ledová královna ho tak tak udržovala naživu do té doby, než pro něj přišla sluneční královna z vedlejší země.

Calida Temporis, regina de Sol
Sluneční královna. Hodná, laskavá a obětavá. Když je v ledovém království, nesmí se na nikoho podívat, neboť by umrzla. A stejně tak se v jejím království nesmí nikdo z nich na nikoho podívat, neboť by se roztopili. Algiditas se do ní zamiluje.

Černá růže
Nikdo neví kde se tu vzala, nejspíš vítr odfoukl její semínko ze slunečního království. Růže vyrostla a zčernala zimou. Svůj květ schovává hluboko v trní - jednak kvůli zimě a jednak proto, aby ji náhodou nezahubili, protože sem nepatří. Do ní se zamiluje Calida.


Happy - Simply Something

7. srpna 2010 v 6:52 | Happy |  Písničky
Something I´ve never thought
I will feel, I will miss, I will keep it in my memory!
Yeah!

Dita Von Teese a její hit se sklenkou Martini

6. srpna 2010 v 6:41 | Happy |  Zajímavá videa
Vím, že striptýz bych tu dávat neměla, ale nebojte. Je to jen do spodního prádla. Tedy... Ehm... Jestli se to tak dá nazvat. Každopádně supr inspirace, co říkáte? :D


Depresivní člověk a láska

5. srpna 2010 v 14:29 | Happy |  Doloresina moudrost
Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. U depresivního člověka může docházet ke krizím především v partnerských vztazích.
Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec. 

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy. 

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, "čte mu ho z očí"; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty. 

"Kam půjdeš, i já půjdu"- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán. 

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá. 

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, "už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý". Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho "samou láskou snědl ", tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako "když už mě nemiluješ, nechci už žít" uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého. 

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce. 

Viděli jsme však také, že uhýbání před individuací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout. 

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt. 

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet - tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - a teď by za to ještě měli být trestáni.

Zdroj: doktorka.cz

Komplexu méněcennosti se můžete zbavit

5. srpna 2010 v 12:00 | Happy |  Jak být sám sebou
Nejméně 95 procent lidí trpí pocity méněcennosti a pro miliony lidí jsou tyto pocity vážnou překážkou v dosažení úspěchu a štěstí. V jistém smyslu je každý člověk na zeměkouli méně schopný než někdo jiný.
Pocity méněcennosti nevznikají ze zkušeností a faktů, ale z našeho hodnocení zkušeností a faktů. Já jsem například špatný vzpěrač a špatný tanečník. To ovšem neznamená, že jsem méněcenný člověk. Paul Anderson a Arthur Murray jsou špatní chirurgové, nejsou však méněcenní lidé. Všechno závisí na tom, podle jakých měřítek se posuzujeme.

Vědomí, že jsme v něčem horší než druzí, není příčinou komplexu méněcennosti. Příčinou jsou naše pocity méněcennosti. A naše pocity méněcennosti jsou zapříčiněny tím, že se neposuzujeme podle svých měřítek, nýbrž podle měřítek druhých. Kdykoli to děláme, skončíme vždycky na druhém místě. A protože věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku. Tento zmatený myšlenkový proces nás logicky vede k závěru, že si nezasloužíme úspěch a štěstí a že není na místě, abychom vyjadřovali své vlastní schopností, aniž bychom se za to styděli a omlouvali.

To všechno je důsledkem toho, že jsme se nechali zhypnotizovat naprosto mylným názorem: "Měl bych být jako někdo jiný" nebo "Měl bych být jako všichni ostatní". Nesmyslnost druhého názoru je zjevná, neboť když o tom přemýšlíme, neexistují žádná měřítka společná "všem ostatním". "Všichni ostatní" se skládají z jedinců, z nichž každý je jiný.

Člověk s komplexem méněcennosti si svůj problém ještě zhoršuje tím, že se snaží být nadřazený. Jeho pocity vyplývají z mylného předpokladu, že je méněcenný. Na tomto předpokladu pak staví strukturu "logického myšlení" a cítění. Jestliže se cítí špatně, protože je méněcenný, vyléčí se tím, že se pokusí být tak dobrý jako všichni ostatní, a aby se cítil ještě lépe, pokusí se být lepší než ostatní. Tato snaha být lepším než ostatní ho dostává do problémů a někdy dokonce vyvolává neurózu. Pak je na tom ještě hůř než předtím a "čím víc se snaží", tím je to horší.

Méněcennost a nadřazenost jsou opačné strany téže mince. Léčení spočívá v tom, že si uvědomíme, že sama tato mince je falešná. Pravda je prostá: Nejste méněcenní. Nejste nadřazení. Vy jste prostě vy.

Jako osobnost nesoutěžíte s žádnou jinou osobností z toho prostého důvodu, že na světě není žádný jiný člověk, který by byl stejný jako vy. Jste jedinci. Jste jedineční. Nejste "jako" nikdo jiný a nikdy "jako" nikdo jiný být nemůžete. Neočekává se od vás, že budete jako všichni ostatní a od nikoho se neočekává, že bude jako vy.

Bůh nestvořil "normalizovaného" člověka a neřekl "tohle je on". Stvořil všechny lidi jedinečnými, stejně jako stvořil každou sněhovou vločku jedinečnou.

Bůh stvořil malé a velké lidi, dlouhé a krátké lidi, hubené a tlusté lidi, černé, žluté, červené a bílé lidi. Nikdy nedával přednost jedné velikosti, barvě ani tvaru. Abraham Lincoln kdysi řekl: "Bůh musel milovat obyčejné lidi, neboť jich stvořil takové množství." V tom se však Lincoln mýlil. Neexistuje totiž žádný "obyčejný člověk" - žádný normalizovaný vzor. Bylo by bližší pravdě, kdyby byl řekl: "Bůh musel milovat neobyčejné lidi, neboť jich stvořil takové množství."

"Komplex méněcenností" lze vyrobit na objednávku v psychologické laboratoři. Nemusíte udělat víc než stanovit "normu" a přesvědčit pokusný subjekt, že se jí nevyrovná. Jeden psycholog chtěl zjistit, jak pocity méněcennosti ovlivňují naši schopnost řešit problémy. Dal svým studentům běžný test. Ale pak slavnostně prohlásil, že průměrný člověk by měl test dokončit přibližně za pětinu doby, kterou test skutečně vyžadoval. Když v průběhu testu zazvonil zvonek oznamující, že doba vyžadovaná "průměrným člověkem" vypršela, někteří nejinteligentnější studenti začali být nervózní a opravdu neschopní, neboť se začali považovat za imbecily.

Psychiatr Norton L. Williams řekl nedávno na jedné lékařské konferenci, že pocity úzkosti a nejistoty vyplývají z nedostatečného "sebeuvědomění" a že vnitřní jistotu můžeme nalézt, když "v sobě najdeme individualitu a jedinečnost odpovídající myšlence, že jsme stvořeni podle obrazu Božího". Řekl také, že sebeuvědomění dosáhneme tím, "že věříme ve vlastní jedinečnost, hluboce chápeme všechny lidi a věci a konstruktivně ovlivňujeme druhé prostřednictvím své vlastní osobnosti".
Zdroj → Doktorka.cz

Anime - hezké, ale již trochu fádní.

4. srpna 2010 v 7:45 | Happy |  Kecárna a poradna
Když jsem byla malá, četla jsem W.I.T.C.H. Furt jsem zkoušela kreslit těch pět čarodějek, až jsem si vypracovala, řekla bych že celkem slušné, anime kreslení. Anime je super, nedávno vybuchla japonská sopka a její sweet láva se dostala až sem. Taky jsem tomu trochu propadla :) Dívala jsem se na Elfen Lied, Naruto... A byla to sranda...
Vzpomněla jsem si na jednu písničku :) Japonský metal :D

The Gazette - Filth In The Beauty


Články budu zveřejňovat den po dni.

4. srpna 2010 v 6:54 | Happy |  O změnách
Jsou prázdniny a já se k netu nedostanu každý den. Proto v den, kdy se k internetu dostanu, napíšu několik článků a ty se budou zveřejňovat po jednom každý den ve 12:00! Kromě článků z rubriky ,,Byl jednou jeden inteligent".

Omg kolaps...

4. srpna 2010 v 6:37 | Happy |  Když je mi hrozně
Jsem byla zrovna s Kubou před svým barákem a zrovna když jsme se objímali, napadla mě jedna věc - Neměla bych si to víc užívat? A není mi náhodou nějak.... Blbě?
Tak jsem si sedla a pak jsem si lehla s nohama nahoru. Kuba chudák koukal co se děje, já tam na zemi, je mi blbě. Pak jsem si sedla s tím, že to už určitě přešlo. Ale ono nic - ono zas! Tak jsem si zas lehla a poprosila ho, jestli by nahoru nezašel za mamkou. Vrátil se s tím, že mám jít nahoru.

Máma na schodech, říká že jsem bílá, dobíhám nahoru, protože už mi je zas blbě. Svalím se na gauč, ti dva nade mnou. Připadala jsem si, že fakt chcípám. Tak říkám: ,,Mami, prosímtě, napusť mi flašku pití. A Kubo, ty se posaď."

Kuba si pak lehnul ke mně a čekal, dokud neusnu.
,,Díky." řekla jsem mu.
,,Za co?" zeptal se.
Za to, že se o mě tak staráš? Za to, že mě miluješ? Za to, že jsi se mnou?
,,Za to, že tě mám." zněla moje konečná odpověď.
,,Ale za to se přece neděkuje."

No, pak jsem šla spát k mamce, Kuba šel domů.

V pět mě vzbudil mámin budík. Myslela jsem, že budu vraždit... :D

Teď jsem byla na EKGéčku. A mamce se to nelíbí. Mě se totiž tep při výdechu zpomalí. A když se nadechnu, zase zrychlí. Občas se mi stane, že to vynechá. Ale to fakt jenom při výdechu... A občas mě tam pobolívá, ale to může být i nerv.

Každopádně si myslím, že se nic moc nestalo. Možná jsem snědla něco špatného.... Každopádně si mě tu asi nenechají. Aspoň doufám. No nic, budu končit ;)