Únor 2016

Přátelství a samota

19. února 2016 v 17:02 | jasamjasam |  My world
Nedávno jsem narazila na pár řádků, které o mně říkají velkou část pravdy. Viděla jsem je samozřejmě už předtím, ale tentokrát jsem se nad nimi zamyslela. Dám vám je sem přeložené, a záměrně použiju minulý čas, protože tu zamýšlím napsat, jak to u mě pokračovalo a jak je to dnes. Kapitola se uzavírá. Takže:

Já jsem byla ta kamarádka, která musela chodit za skupinou, když chodník nebyl dost široký. Byla jsem ta, kterou přerušili, když mluvila. Byla jsem ta, kterou nechávali za sebou, když jsem po nich žádala, aby na mě počkali. Byla jsem ta, kterou moc nebrali ven. Já jsem byla ta, která, když chtěla jít nakupovat nebo někam jinam s kamarádkou, musela to být ona, kdo pozýval, aby měla zajištěno, že na ni nezapomenou.

A já bych k tomu ráda napsala pokračování, páč si myslím, že tím toto tvrzení hezky doplním.

Jsou lidé, kteří v tomto setrvají a dále lezou do zadku lidem, kteří by na ně jinak úplně zapomněli. Stanou se povídavějšími, pohodovějšími, zajímavějšími, společenštějšími a nakonec se toho ocáskování úplně zb aví. Jsou in. Jsou v grupě. Bývají ti nejhlasitější (a pro mě nejotravnější). Doplňují konverzace hereckými scénami, mění hlasy, řvou nepochopitelné kraviny, máchají rukama... No od těch hned zdrhám. :D

Já to udělala jinak.

Už odmala jsem byla zvyklá, že na mě lidi serou (byť to někteří nedělali schválně) a tehdy jsem to zkoušela prvním způsobem. Přitahovala jsem na sebe pozornost, pořád jsem něco tvořila a všem to ukazovala, byla jsem emočně vypjatá, dělala hysterické scény, byla jsem absolutně nesamostatná, no zkrátka jsem dělala všechno proto, aby si mě lidé všimli. Toužila jsem být slavnou a obdivovanou zpěvačkou/herečkou/modelkou/vůbec čímkoliv slavným.
V období puberty jsem měnila styly tak, jak je měnila moje kamarádka, která byla tehdy pro všechny ikonou. Byla ta "in" a já toužila být jako ona. Ach bože, jak já jí záviděla. A právě i ona byla jeden z těch lidí, kteří mi jasně dávali najevo, že je plno jiných lidí, se kterými se baví mnohem raději než se mnou. Byla jsem emo, byla jsem scene,.. No prostě co zrovna letělo. Taky jsem nosila duhové stíny až k obočí, dlouhé sukně, co vypadaly jako deka, dál jsem mívala záchvaty vzteku (i když o poznání mírnější), nosila tenhle make-up, támhleten make-up..

A tak to šlo dál, dokud se na mě úplně nevykašlala společně s pár dalšími. Tehdy jsem si uvědomila, že já prostě NEBUDU in. A proč jsem nemohla být in? Ostatní to přece dokázali, tak proč já ne?
A v průběhu let jsem na to přišla - protože já to NECHCI.
A tak jsem se vykašlala na všechny, kteří kašlali na mě. Stanovila jsem si základní zásadu: jak se chováš ty ke mně, tak se chovám já k tobě. A bylo to - zůstala jsem víceméně sama. Docela mi to vyhovovalo. Měla jsem svůj klid, ale tak nějak jsem pořád hledala pravé přátelství. Bylo to ale těžké - najít k sobě někoho - protože jsem absolutně netušila, jaká jsem. Střídala jsem styly, nálady, dokonce i celé druhy osobnosti. Fakt jsem nevěděla, kdo jsem a jaká jsem. Věděla jsem jenom, že si před lidma občas připadám trapně a jindy přehnaně sebevědomě, že jsem taková a jindy zase pravý opak. Byla jsem všechno a zároveň nic a absolutně jsem nevěděla, co si o tom myslet.
Tak jsem si nemyslela nic. Vysrala jsem se na všechno a na všechny, dělala jsem si svoje vlastní aktivity - kreslení, čtení, psaní, cokoliv kreativního, byla jsem na počítači, učila se různé jazyky, chodila na dlouhé procházky, cestovala jsem, dobře jsem se učila.

Zajímavý zlom přišel tehdy, kdy jsem si našla přítele, se kterým budu pomalu už šest let. Najednou tu byl někdo, komu jsem se líbila a kdo se mnou chtěl být. Psal mi a hlavně se mu nelíbilo, když jsem na něj neměla dostatek času. Vzpomínám si, jak se mi postupně probourávaly četné bariéry. Vzpomínám si, jak jsem se poprvé vůbec neodličovala, i když jsem u něj byla přes noc, jen proto, aby mě neviděl bez make-upu. Bála jsem se se před ním svléknout. Šílela jsem, když pršelo, protože jsem věděla, že se mi zvlní vlasy a že budou hnusné. Bála jsem se mu ukázat, že nemám dobrou náladu. Ale ouha! Líbila jsem se mu víc bez make-upu, Líbila jsem se mu víc s vlnitýma vlasama. Líbila jsem se mu, i když jsem byla smutná nebo protivná. Když se mi před ním nepodařilo skrýt jebák (pupínek), neříkal "fuj", ale chtěl mi ho vymáčknout ("Cože? Fuj! Je to můj přítel! Přece ho nemůžu nechat, aby viděl můj hnis!!") Jenže o to jde - právě PROTO, že byl můj přítel, byl oprávněný (a bylo to nevyhnutelné), aby o mně postupně zjistil všechno. Všechny moje chyby, všechny nedostatky, špatné nálady. A víte co? Zůstal. A to je to, co se snažím říct - on opravdu EXISTUJE někdo, kdo vás vezme takové, jací jste, a nebude se snažit změnit něco, co změnit nejde.

A pak, myslím, nastoupily první známky dospělosti - akceptování sebe sama, poznání vlastní osoby, výběr životní cesty, a tak nějak.. KLID. Klid v duši. Klid, když jste se podívali do zrcadla. Máte všechny končetiny? Máte. Fajn. Jste to vy? Jste. Skvělé, jde se ven! A už se nic jiného neřeší.

Našla jsem si nové přátele. Takové, kterým jsem ukradená NEBYLA. Je fakt jednoduché je najít, je to jen o tom, vybrat si ty správné lidi a jít za nima. Správní lidi vás mezi sebe přijmou, a ti, které byste měli ignorovat, ne.

A pak se objevovaly první problémy - byla jsem zvyklá být sama, dělat si svoje, mít vlastní prostor a vlastní klid. A tak jsem dělala dál, co jsem uznala za vhodné. Ani jsem si neuvědomila, že svým přátelům, ani příteli, vůbec nepíšu, nedělám si na ně čas, nikam je nepozvu, nikdy jim nezvednu hovor - a ejhle - najednou ONI byli ti, kdo museli volat, pozývat, žadonit, vztekat se atd. Ono se to celé totiž úplně otočilo.
Proč za někým lozit, když ho to bude otravovat?
Proč říkat "počkej na mě", když stejně nepočká?
Proč se někoho ptát, jestli s vámi někam půjde, když stejně nebude mít čas?
Měla jsem přece lepší věci na práci, ne? Svoje aktivity, svoje koníčky. Jaktože beze mě můj přítel týden nevydržel, když to všichni ostatní dokázali v pohodě, a klidně i měsíc?

Celoživotní pocit samoty a odloučení - naprostá normálka. Pohodlná pohovka. Nic neřešit, nic nemuset, ničím se nestresovat. Nechat lidi kolem sebe plout a jen jim ledabyle mávat.

Vidíte? Tak moc jsem si zvykla nelézt nikomu do zadku, nezačínat rozhovory apod., že jsem to prostě vůbec nedělala. Ať se ozvou oni, když se mnou chtějí být. A stejně jsem nepředpokládala, že se někdo ozve, ale ejhle - najednou je to pořád něco. To je tím, že mám kolem sebe ty pravé kámoše.

A tak se to teď snažím změnit. Příteli píšu, kámoškám píšu, rodině píšu. Snažím se upředostnit lásku a přátelství před vlastním pohodlím. Uvolnit se. Bytí s lidmi mi dříve přivozovalo bolesti hlavy. To už se ale naštěstí neděje. Dokonce už i spím víc u přítele a není mi to nepříjemné. Když vidím spolužačky na chodbě, sednu si k nim. A ejhle - ony mě berou. No zázrak, no ni? :)
Čím to je? No asi tím, že jsem konečně dospěla a přestala jsem ze sebe dělat debila. Nevnímám sebe, vnímám jenom svět okolo. Stejně na sebe bez zrcadla nevidím, tak proč o sobě přemýšlet?

Myslím, že se do toho začínám trochu zamotávat.
No, tak já to radši ukončím.
Jdu totiž za půl hodiny do čajky s naší partou z gymplu ;) A pak, jestli se zadaří, budu spát u přítele. Máme doma rozdrbanou podlahu :P